Terra Oblivionis - Akademie výtvarných umění v Praze od Liza Libenko 20.6.2024 - 30.6.2024

Text

Umělecká tvorba Lizy Libenko se vyznačuje jemnou melancholickou emocionalitou v kombinaci s těžkými a drsnými materiály, jako je železo, beton, asfalt nebo suché větve, kdy každé plátno je napůl bojištěm a napůl otevřeným hrobem. V malířčiných obrazech jako v gladiátorské aréně soupeří Předmět (fyzická forma) a Idea (duševní forma) a s nimi dva různé způsoby bytí, tj. bytí k rozkladu (Sein zum Zerfall) pro hmotu a bytí k smrti (Sein zum Tode) pro ducha. Rozpad zde však není chápán ve smyslu degenerace a smrt není považována za anihilaci individuálního já (zánik Dasein), ale spíše za heideggerovskou konfrontaci s hranicemi své dosavadní přítomnosti a příležitost k získání nových možností existence.

Na plátnech se odehrává okultní rituál, kdy malířka-kouzelnice pomocí invokace zvláštního zaklínadla (v případě Libenko jsou to básně Georga Trakla a Charlese Baudelaira) otevírá portál mezi pozemskou sférou (fainomena) a sférou věcí nám nepoznatelných (noumena), načež se svět věčných idejí fyzicky manifestuje v pomíjivém světě hmoty. Obrazy přecházejí z dvourozměrných pláten do třetího rozměru, chtějí proniknout do sféry lidí a poté ji zaplnit a pojmout.

Nejde ani tak o autorčin nihilistický postoj, jako spíše o poselství, že materiální svět přináší jen zklamání a deziluzi, zatímco člověk může být šťastný jen na metafyzické rovině své vlastní spirituality. To vše v souvislosti s transpersonální psychologií (Ch. T. Tart, S. Grof a K. Wilber) zabývající se expanzí vědomí a prožívání mimo rámec objektivní reality, podobně jako se z prostoru autorčiných obrazů rozpínají vyčnívající dráty a chorobné kořeny.

Hmota (res cogitans) je v Libenko gnostickém pojetí chápána jako patologická substance, která spoutává mysl (res extensa), jež musí táhnout povoz nízkých pudů, Thanatos a Eros, v postroji hmotné otupělosti, jak ji zobrazil Josef K. Šlejhar v závěru knihy Kuře melancholik. O pomíjivosti a z ní pramenícím znechucení hovoří již biblická kniha Kazatel: "Všechno je únavné, víc než se dá říct. Oko nemá nikdy dost vidění a ucho slyšení. [...] Viděl jsem všechny věci, které se dějí pod sluncem; všechny jsou bezvýznamné, je to honba za větrem". Autorka dekonstruuje sterilní racionalitu současné technokratické éry, kdy se necháváme opájet intelektuálními ornamenty statistických grafů a encyklopedických znalostí, aniž bychom přinesli nové poznatky o skutečném smyslu věcí. Libenko se proto vrací k anachronickým vegetativním motivům květů zla, symbolizujícím zkaženost a nepořádek naší postmoderní doby, aby zasela nová semena světlejší a nadějnější budoucnosti.

– Kamil Princ