350mAh od Mário Birmon 12.6.2025 - 3.8.2025Kurátor: Pavel Tichoň

Text

„Lithium je pro 21. století tím, čím byl oheň pro paleolit.
Kdo ale dnes vlastní plamen?“

Výstava 350mAh Mária Birmona je vizuálně-esejistickou expedicí do bolivijského Salar de Uyuni, geologicko-mytologické krajiny, která je někdy nazývána "bílým zrcadlem And". V kontrastu s touto romantickou nadsázkou přináší autor obrazovou reflexi prostoru, který je nejen největší solnou plání světa, ale také jednou z největších globálních zásobáren lithia, v důsledku čehož se stává geopolitickým uzlem budoucnosti a laboratoří globálních energií. Lithium – chemický prvek, jenž naše tělo ani mysl nepotřebuje, ale bez něhož se dnes nerozsvítí ani mobil, ani Tesla se stává protagonistou Birmonovy environmentální topografie, pomocí níž odkrývá globální fascinaci a akceleraci těžby zdrojů zapříčiněnou technologickým pokrokem. Ukazuje nám, že prvek, který napájí drobou elektroniku, ale také obrovskou infrastrukturu, jakou jsou záložní zdroje datových center a umělé inteligence, má stejně jako mnohé jiné komodity světa své kořeny v historickém vykořisťování, geopolitických a ekologických otřesech.

Konceptuální chladně strohý titul 350mAh (miliampérhodin) uvozuje celkovou estetiku výstavy a odkazuje na kapacitu baterie – jednotku, kterou známe z technických štítků powerbank a sluchátek. V překvapivě poetické rovině se však stává také metaforou naší vlastní výdrže – kolik energie máme, kolik jí spotřebujeme a co vše jsme pro ni ochotni obětovat?

Fotografie, přeneseny pomocí sublimační technologie na hliníkové panely nabízejí pohled na krajinu, která není jen objektem estetického obdivu, ale i scénou konfliktu mezi přírodou a extrakcí. Historicky byla fotografie nástrojem kolonialismu. V 19. století mapovali američtí geodeti západní krajinu prostřednictvím stříbrné desky – technologie, která byla zároveň vědeckým nástrojem i prostředkem symbolického ovládnutí. Dnes, byť pracujeme s CMOS čipy a digitálními senzory, zůstává základní princip stejný: obraz je prostředkem akvizice. Birmon tuto kontinuitu tematizuje – vizuální kultura je stále spjata s chemií soli, stejně jako s mocenskými strukturami. Lithium je materiálem pro baterie, ale také metaforou pro to, co dává obrazům napětí a paměť.

„Dílo se nezaměřuje pouze na krajinu jako prostor těžby, ale i na spletitý vztah mezi technologií obrazové produkce a mocenskými strukturami. Je v tom určitý paradox – zaznamenávat kolaps životního prostředí nástroji, které z něj samy vzešly,“ poznamenává autor projektu.

Snímky nesou strukturu hexagonální mřížky, kterou lze číst jako vizuální metaforu: připomínající solné krusty, tištěné spoje, ale i domorodé vzory – tři vrstvy jedné reality. Zrcadlí se v nich kulturní archeologie, technická přesnost i intuitivní ornament.

Součástí instalace jako aktivní média jsou dvě naproti sobě umístěná pětimetrová zrcadla vytvářejí iluzivní nekonečný prostor. V této optické smyčce mizí rozdíl mezi obrazem a divákem. Reflexe se stává součástí díla, nikoliv jako formální trik, ale jako morální gesto: kdo hledí na krajinu zkázy, dívá se i na sebe. Paralely lze nalézt například v práci Dana Grahama, kde se zrcadla mění v nástroje sebereflexe a narušují iluze neutrálního pozorovatele. Stejně tak Yayoi Kusama svou nekonečnou zrcadlovou estetikou materializuje vnitřní prostor vědomí. Birmon však zrcadlo používá jako etický test: co se stane, když na místo uměleckého díla postavíme naši tvář?

Birmonova metoda je tichá, pozorovací. Nezvedá transparenty, nelepí se k silnicím, nepolévá klasiky rajčatovou polévkou. Jeho enviromentální protest se odehrává v estetice distancovaného zápisu – v obrazech, které nejsou ilustrací problému, ale jeho šifrou. Jsme ochotni vzdát se pohodlí, když víme, že za ně platí jiní? Zmizí naše pochybnosti, když se obalí do lesku udržitelnosti? Bez solné pláně v Bolívii by náš digitální svět možná zůstal jen snem inženýrů. Co ale zůstává z krajiny, když se sen změní v infrastrukturu? A je zrcadlo oknem, nebo zbraní?

Mário Birmon (1983, Zvolen) je slovenský fotograf a vizuální umělec žijící v Berlíně. Vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě pod vedením Vojtecha Kolenčíka. Ve své tvorbě propojuje technologii, vnímání a environmentální témata s důrazem na globální nerovnosti a skryté struktury moci. Pracuje především s fotografií, kterou využívá jak dokumentárně, tak konceptuálně — často v kombinaci s datovými vizualizacemi či digitálními strukturami. Jeho projekty jako Heat 4 Speed či Garden of Eden reflektují napětí mezi civilizačním komfortem a ekologickým či sociálním vykořisťováním. Své práce představil například ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, berlínském prostoru CHROME47 (Alte Münze) a na skupinové výstavě Heuristic Algorithms v Pragovka Gallery v Praze.

– Pavel Tichoň